Offline navigace: ukazatel načítání ve 2000 metrech
Je tu ten okamžik, a jestli jezdíš delší dobu, znáš ho.
Stojíš nahoře. Motor tiká, jak chladne, helma visí na zrcátku, dole leží údolí v oparu. Chceš se jen rychle podívat, jestli jsou serpentiny na severní straně lepší než ty, po kterých jsi právě vyjel. Vytáhneš telefon. A tam se točí to malé šedé kolečko.
Mapa se načítá. Mapa se načítá. Mapa se nenačítá.
Čárka, která nic neví
Otravné na tom není chybějící signál. Chybějící signál je celá pointa té akce — nevyjel jsi přece nahoru, abys byl blízko vysílači. Otravné je, že tvoje navigace nic neví přesně v tu chvíli, kdy je potřeba.
Dvacet let jsem stavěl stroje, které nesměly vypadnout. Tam se člověk jednu věc naučí velmi rychle: systém, který potřebuje spojení, je přesně tak spolehlivý jako to spojení. Ne spolehlivější. Nikdy. A když je tím spojením buňka na dně alpského údolí, tak víš, na čem jsi.
Většina mapových aplikací je postavená jako televize: hezký přístroj, a když vypadne proud, černá bedna. My jsme chtěli spíš něco jako karburátor. Ne nejjemnější technika světa — ale běží, když všechno ostatní vzdalo.
Nejhezčí místa mají nejhorší signál
A to není smůla. To je definice.
Vysílač stojí tam, kde jsou lidi. Lidi jsou tam, kde je rovina, kudy vede silnice první třídy, kde někdo postavil průmyslovou zónu. Tys ráno vyjel právě proto, abys tam nebyl.
Projdi si posledních pět vyjížděk, které pro tebe opravdu něco znamenaly. Vsadím se, že aspoň na třech byla čárka pryč:
- úzká soutěska, kde silnice sleduje řeku a skalní stěna odstíní všechno, co přichází shora
- lesní úsek, kde tě dvacet minut nikdo nepředjel
- sedlo za hřebenem — přímá viditelnost na nejbližší vysílač: žádná
- třicet kilometrů šotoliny, kde jsi za hodinu nepotkal živáčka
- pobřežní silnice, kde signál zůstane viset nahoře na útesu, zatímco ty spadneš do díry mezi dvěma vesnicemi
Kdo staví navigaci, která předpokládá signál, staví takovou, která odejde přesně na těch silnicích, kvůli kterým si člověk kupuje motorku.
Špatná odbočka, čtyřicet kilometrů za poslední čárkou
Klasika. Jsi v Alpách, sjíždíš ze sedla, dole se silnice rozdvojuje. Cedule je zarostlá, nebo ses zrovna zabýval svým bodem brzdění — a vezmeš tu špatnou.
O pět kilometrů dál si toho všimneš. Kolem dokola hory. Na displeji kus mapy z předtím a bod postavený někde, kde nemá co dělat. A tady přichází rozdíl, který se doopravdy pochopí až na silnici.
Mapa, na kterou se můžeš podívat, je list papíru s baterií. Nanejvýš ti ukáže, kde jsi. Navigace je něco jiného: ta přepočítá. Žádný signál, žádná čárka, žádné dotazy — vezme tvoji novou polohu, podívá se na cíl a řekne ti, jak se odsud jede dál. V dešti, se zkřehlýma rukama, aniž bys sesedal a hledal vesnici se signálem.
Funguje to proto, že v telefonu neleží kus včerejší mapy, ale graf tras. Ne jako nouzový režim, ne jako okleštěný druhý pohled pro hluché místo — stejná mapa, stejná tlačítka, stejný výpočet jako se signálem.
A předem nerozhoduješ nic. Žádný přepínač, žádný režim, žádná otázka při vyjetí. Jak bys měl ráno u kávy vědět, kde v poledne vypadne čárka.
A pak je tu ještě účet na konci měsíce
Druhý důvod, a ten stojí skutečné peníze.
Uvnitř EU už roaming dávno není téma. Ale zkus zajet do Švýcarska. Není ani EU, ani EHP a z nařízení vypadává úplně — někteří operátoři ho mají dobrovolně v ceně, jiní si megabajt nechají královsky zaplatit. Stejná hra na Balkáně, v Turecku, v Maroku.
Navigace, která pořád dotahuje data, je na takové cestě běžící taxametr. Ta, která má mapu už s sebou, ne. Můžeš na hraničním přechodu vypnout datový roaming a jezdit dva týdny, aniž by tě navigace stála jediný bajt.
K tomu ještě: naše mapa nekončí na žádné hranici. Česko, Rakousko, Slovensko za jeden den, všechno z téhož datového stavu, postaveného tentýž den. Žádný tanec s dostahováním na sedle, žádný šev uprostřed zatáčky.
Poctivá cena
Jednou stáhnout. Svou zemi, na wifi, pár minut. Předtím zůstane obrazovka prázdná, a aplikace ti to při prvním spuštění řekne do očí, místo aby tě to nechala zjistit v sedle.
To je celý obchod. Pět minut trpělivosti doma proti jistotě, že ta věc funguje, když ji potřebuješ.
Mně to přijde jako poctivá výměna. Ale já jsem taky ten typ, co si vozí nářadí, které doufá nikdy nerozbalit.