Druhy navigace
Cesta na jih. Dva a půl dne asfaltu dolů k moři, pak jedno dopoledne v dunách, kde žádná mapa na světě nezná silnici, a večer zase asfalt až před hotel. Tři úplně jiné způsoby, jak se nechat vést. Jedno plánování.
Aplikace se tě neptá, v jakém jsi režimu. Ptá se na jedno: co tě zrovna vede?
Silnice
Normální případ — a ten, který umí každý. Zmapované cesty, pokyny k odbočení, přepočet, když odbočíš jinam. Zajímavé to začne být až u otázky, které silnice to budou.
Schnell — přejezd. Dálnice povolená, protože zatáčky stejně začínají až za hranicemi a do té doby o nic nepřijdeš.
Tourer — to, kvůli čemu sis tu motorku kupoval. Dálnice jen, když to bez ní nejde. Jinak trasa, kterou by jel někdo místní.
Adventure — bere s sebou polní cesty, lesní svážnice a šotolinu, když jsou lepší spojnicí, a počítá s nižším tempem, protože pomaleji jedeš i ty. Mimochodem: přesně tohle myslí zbytek branže slovem „offroad“ — nezpevněné, ale v mapě.
Adventure Light — totéž, jen zdrženlivější k šotolině. Není to ořezaná verze Adventure, je to celý profil, jenom s měkčí povahou: pro gumy 80/20 místo 50/50. Nebo pro strašpytle. Nikoho neodsuzujeme, sami jezdíme na GS.
Žádná silnice — NoRoad
Jsou kraje, kde nekončí silnice, ale mapa. Poušť. Step. Vyschlé koryto řeky. Duny, které příští týden vypadají jinak.
NoRoad trasu nepočítá, protože není co počítat. Naklikáš si body a dostaneš směr a vzdálenost. Žádný pokyn k odbočení, žádné přichytávání na čáru, která neexistuje. Bod platí za dosažený, když se k němu dostaneš na sto metrů. To je výchozí hodnota, dá se přestavit.
A ne, tohle není offroad. Offroadem ostatní myslí šotolinové cesty, které v mapě jsou. To je tady profil Adventure, s úplně normální trasou. NoRoad je ten případ za ním: žádná silnice, žádný názor, jen ty a jedna světová strana.
Většina jezdců to nikdy nepotřebuje. Kdo to potřebuje, ví už od druhé věty, proč tohle čte.
Vlastní čára
Máš GPX. Z fóra, od kamaráda, z deseti let sbírání tras.
„Otevřít v aplikaci MotoNavigator“ — a než se cokoli uloží, ukáže ti aplikace seznam: co v souboru je, co z toho bude, do které složky to spadne. Z tracku bude stopa, z routy trasa, z waypointu místo. U husté stopy se zeptá přesně jednou: jestli ji chceš nechat celou, nebo zredukovat na podstatné body.
Pak ji jedeš — a tady to začne být zajímavé. Cizí čára je něco jiného než naplánovaná trasa: není tu žádný další trasový bod. Je tu jen ta čára.
Když z ní sjedeš — uzavírka, kafe, špatná cedule — nestane se to, co znáš. Žádná nová trasa. Žádné „otočte se, jakmile to bude možné“. Dostaneš cestu zpátky na svou čáru, a to dopředu: na bod, který leží před tebou, ne tam, kde jsi z ní sjel. Kdo někdy od navigace dostal příkaz vrátit se dvacet kilometrů, které zrovna projel, ví, v čem je celý rozdíl.
Šev
Teď část, pro kterou branže nemá jméno.
Naskládej ty tři úseky do jedné složky v záložce Projects: přejezd,
duny, cesta domů. Pořadí přetažením. Pak jednou
Folder settings… a zapnout Auto-advance.
A to je celé. Na konci přejezdu nekončí jízda, ale úsek. Další se načte a jede se dál. Žádný dialog, žádné doptávání, žádné „přejete si“. Zastavíš na benzince, protože chceš tankovat, ne protože má software otázku.
Každý úsek si nese svůj vlastní způsob vedení. Přejezd jako Tourer. Duny jako NoRoad. Cesta domů jako Adventure. I cizí stopa smí být článkem řetězu — a když ji při přechodu nejde položit na silnice, jede se jako NoRoad. Dozvíš se to, místo abys na to přišel sám.
A varianty. Doma málokdy plánuješ jednu trasu. Plánuješ tři. Tu hezkou přes průsmyk. Tu krátkou, kdyby měl po čtyřech dnech zadek jiný názor než hlava. Tu údolím, protože předpověď od čtvrtka buď lže, nebo ne.
Všechny tři leží v jedné složce. Ostrá je vždycky jen jedna — ostatní
stojí na Disable a řetěz je vynechá. Ne smazané, jen odstavené. Večer
na hotelu, pivo vedle, srážkový radar na stole: jednu vypnout, jednu
zapnout. Ráno tě aplikace povede po té, pro kterou ses rozhodl, a zbytek
nechá na jindy.
Dvě věci aplikace výslovně nedělá. Nikdy ti nepřehází pořadí. A nevynechá nic sama od sebe: když další úsek začíná o dva kilometry dál, řekne ti to číslo a stejně ho načte. Tu složku jsi poskládal ty, ne ona.
A sdílení
GPX umí trasy. Neumí pořádek.
Kdo posílá celou sbírku — několik úseků, stopy a trasy dohromady, pořadí,
které něco znamená — pošle ji jako .mnav. Cestuje s ním celá složka:
struktura, pořadí, která varianta je odstavená, a taky přepínač
Auto-advance. Příjemce nic nepřerovnává. Jede — nebo se na místě sám
rozhodne, která z připravených variant bude ostrá.
GPX zvládne přesně jeden případ: složku, ve které není nic než stopy, naplocho, bez zanoření. Ta na druhé straně vznikne přesně tak, jak byla odeslána. Cokoli nad rámec toho se rozpadne — ne proto, že by GPX bylo špatné, ale protože na to prostě nemá pole, které by tu informaci uneslo.