Závěrečný boss a 707 kilometrů domů

9. den motorkářské cesty: Stelvio se 48 vracečkami, Švýcarsko přes Umbrail a 707 kilometrů až domů.

Pět týdnů na vlastním stroji. Předtím osmnáct let ani metr. Roadster. Lisa vzadu. Zavazadla. Pozdní léto.

A já jsem vyrazil na Stelvio.

Byla neděle. Kolem desáté jsme vyjeli od Comano Terme na sever a v poledne jsme měli ve Vinschgau dobrou hodinu pauzu. U Pradu začíná pradská strana průsmyku.

Zpětně to bylo trojnásobně hloupé a chyby vyjmenuju jednotlivě, protože jednotlivě byly vyhnutelné. Za prvé: začátečník. Za druhé: se spolujezdkyní a zavazadly, tedy s úplně jiným jízdním chováním, než jaké jsem za těch pár týdnů poznal. Za třetí: rovnou závěrečný boss. V Evropě je jen málo průsmyků, které začátečníkům tak málo odpouštějí: 48 číslovaných vraceček a v každé z nich provoz.

Silnice sama je inženýrský výkon, před kterým člověk sundá helmu. Skládá se do vraceček na stěnu, kterou žádná silnice nechce, pořád dokola, bez pauzy, až nahoru do 2 757 metrů, smyčkový vzor, který zdálky vypadá jako schéma zapojení a zblízka jako práce. Každá vracečka je očíslovaná, což je psychologicky kruté, protože už v první třetině víš, kolik jich ještě přijde.

Řidičsky to nebyla zábava, ale řemeslo na hranici mých schopností. První rychlostní stupeň, občas druhý. Stálý plyn, žádné cukání. Pohled hluboko do vracečky a ne do propasti. A celou dobu vědomí, že roadster na jedničku při patnácti kilometrech v hodině ve vracečce, s menším vychýlením řídítek než cestovní enduro, se zavazadly a druhým člověkem navrch, je velmi nestabilní útvar.

A pak ty obytné dodávky a obytňáky.

Ten den jsem je začal nenávidět. Popisuju to přesně, protože to bylo nejnebezpečnější chování na celé hoře a nikdo to nemyslí zle. Obytňák vjede do vracečky. Vyjede z ní. A pak zůstane stát, ne ve vracečce, ale pět metrů za ní. Protože tam je hezký výhled. Protože někdo chce fotku. Protože řidič chvíli přemýšlí. Ty věci stojí stabilně na čtyřech kolech, vesele zůstanou stát hned za vracečkou a vůbec netuší, co provádějí.

Zůstat stát pět metrů za ostrou vracečkou znamená na téhle silnici: Pro toho, kdo je ještě ve vracečce, jsi neviditelný. Zatáčí s plným vychýlením za roh, v náklonu, v nejmenším poloměru, na hranici rovnováhy, a pak tam stojí bílá stěna. Motorka nestojí stabilně. Ve vracečce už vůbec ne a pod začátečníkem tuplem.

My všichni známe videa z internetu, v nichž motorky ve vnitřní zatáčce do kopce prostě padají na bok. Já je v tu chvíli ještě neznal.

Jednou to ten den bylo těsné. Opravdu těsné.

Byl jsem ve vracečce, plné vychýlení. Hned za ní byl můj pruh zablokovaný „parkovačem“ a stroj už byl příliš pomalý na náklon, ve kterém ležel. Bod, kdy ještě něco udržíš nohou, byl pryč. Začal se klopit.

A pak přišla ta jedna myšlenka, a byla to jediná, která přišla: Plyn.

Žádný reflex, žádná náhoda, žádná trefa štěstí. Bylo to jediné, co mi k stabilizaci problesklo hlavou, a bylo to správně. Věděl jsem, že rychlost přináší stabilitu. Recept to není. Ten den jsem jako začátečník udělal správné rozhodnutí. Když dnes vidím na internetu videa jiných jezdců z těch vraceček, jsem hrdý, že jsem se nepřevrátil. To je jediná část téhle historie, na kterou jsem hrdý.

Cenou za ten zásah je, že vystřelíš dopředu, a to tam, kam právě zatáčíš, tedy přes střed, do protisměru. Zkontroloval jsem ho, než jsem přidal plyn, a byl volný. A to bylo to štěstí: Nikdo v tu chvíli nejel proti. O pět vteřin dřív nebo později by z toho byl jiný příběh a já bych na něm nemohl nic změnit. Dovednost byla moje. Prázdný protisměr ne.

Kousek pod vrcholem jsme si dali oddechovou pauzu na vyhlídkové plošině. Že odtamtud už nepřijde žádná vracečka až na vrchol, jsme nevěděli.

Nahoře: masa lidí. Stánky se suvenýry, bufety s klobásami, stovky motorek, silničkáři, zájezdové autobusy, hledání parkování krokem. Hrůza jako Rimini.

Nahoře jsme už nezastavovali. Ani u obchodů.

A upřímně, sešly se na to tři věci. Adrenalin z vracečky mi ještě seděl celý v předloktích. K tomu rozzlobené, nechápající vrtění hlavou nad obytnými dodávkami a obytňáky - lidmi, kteří z cesty, na které se právě bojovalo o kontrolu, udělají zastávku na focení a ani vteřinu nepomyslí na to, co jim vyjede zpoza zatáčky za zády.

A za třetí, úplně nezávisle na tom dni: Taková místa nemám rád. Nikdy jsem nepochopil, co člověk hledá na místě, které existuje jen proto, že tam chce hodně lidí, a kde si pak může koupit nálepky, magnetky na ledničku a klobásu za trojnásobnou cenu. To není cíl. To je prodejna s výhledem.

Takže průjezd, a na druhé straně hned zase dolů: přes Umbrail do Švýcarska, do Santa Marie a Müstairu, pak zpět do Itálie, přes Reschenský průsmyk do Rakouska, přes Fernpass do Füssenu. Sedmá země cesty přišla pozdě a zůstala krátce.

Útěk na sever. Myšlenka při tom, doslova: Dalších deset let už prosím ne.

Parkoviště

A pak začíná část, v níž nejsem jen začátečník, ale prostě ten idiot.

Kolem půl deváté jsme byli u Füssenu na dálnici, za soumraku. V hlavě bouřková fronta, která šla od západu a kterou jsem chtěl za každou cenu předjet.

A někde cestou jsem interkom vypnul.

Interkom nevypadl. Vypnul jsem ho. Zcela vědomě, s odůvodněním, které samo o sobě platí: Kanál interkomu žere výrazně víc baterie než čistá navigační hlášení. Zbývalo málo energie a potřeboval jsem ji na hlášení: První den byla baterie interkomu vybitá a žádná hlášení už nechodila. Takže jsem vypnul to drahé a nechal běžet to levné.

Je to naprosto racionální rozhodnutí o zdrojích a je to nejhorší chyba celého dne.

Protože podívej se, co jsem tu vlastně upřednostnil. Měl jsem dva kanály a proud na jeden. Jeden mi říkal, kam mám jet. Druhý byl jediná instance na téhle motorce, která mi mohla říct, jestli vůbec ještě mám jet. Nechal jsem si vedení trasy a vypnul korekční smyčku. Zachránil jsem si navigaci a umlčel člověka.

A protože jsem to udělal sám, následku jsem si nevšiml. Výpadek dělá hluk. Rozhodnutí ne. Jel jsem prostě dál, v klidu, bez zpětné vazby, a ticho jsem považoval za souhlas.

Po dobré hodině a půl na dálnici mi Lisa poklepala na rameno.

A pak ještě jednou. A pak tak, že každá interpretace byla vyloučena: Dolů. Nejbližší parkoviště.

V tu dobu už byla tma.

Sjeli jsme z dálnice. Sundala přilbu dřív, než motorka pořádně stála, a skoro na mě křičela:

„Ty teď přece nechceš opravdu jet až domů?“

Řekl jsem: „Chci.“

Podívala se na mě, nic víc neřekla, přešla přes parkoviště, v té tmě si lehla na jednu z těch betonových laviček vedle odpadkového koše, v plné výstroji, přilbu vedle sebe, a řekla:

„Ani krok dál nejdu.“

A pak tam ležela.

Stál jsem vedle ní. Dvacet minut. Dva dospělí na dálničním parkovišti krátce po desáté, jeden stojí, jedna leží, oba v motorkářských hadrech, mezi nimi ani slabika. Přijížděla auta, lidé vystupovali, šli na záchod, vraceli se a dívali se. Tak, jak se člověk dívá, když si není jistý, jestli není svědkem něčeho, do čeho by měl zasáhnout.

Časem jí ty pohledy začaly vadit víc než já. Vstala, nasadila přilbu, znovu nasedla a neřekla ani slovo.

Od té doby tomu říkám nenápadně kooperativní. Je to nejzdvořilejší formulace, jakou jsem našel, a nic nepřikrášluje: Nebyla přesvědčena. Vzdala to.

Krátce po půl jedné v noci jsme dojeli domů na dvůr.

Slezl jsem a minutu stál vedle motorky, protože nohy hned nešly. Boxer při chladnutí tikal. Nad námi žádný vítr, žádné počasí, letní noční nebe jako z katalogu. Fronta, před kterou jsem utíkal, ten večer nikdy nedorazila.

A to je ta skutečná cena, kterou jsem ten den zaplatil, a nešla na můj účet.

Byl to devátý den. Dovolená ještě neskončila. Mohli jsme brzy večer někde v penzionu přespat, osprchovat se, dát si pivo, najíst se, mít poslední večer a druhý den ráno odpočatí odjet domů. Žádný termín nebyl. Žádný důvod.

Vzal jsem jí ten večer. Ne z nutnosti, ale protože jsem byl unavený, a proto jsem si už nevšiml, že vůbec rozhoduju. Devět dní důvěry a poslední den jsem ji vyměnil za nic.

Byla strašně naštvaná. Právem.

Předchozí Další

9. den v číslech

28. října 2026 · Napsal Adrian, zformulovala to AI.