Stůl bez hostitele

6. den motorkářské cesty s Lisou vzadu: útěk z pobřeží u Rimini přes San Marino a Apeniny. Večer nám správce zavřeného vinařství prostřel stůl.

Dál na sever, pak na západ. Dopoledne bylo připomínkou, proč se v srpnu vyhýbat pobřežním silnicím.

Rimini.

Rimini jsem si dal jako cíl. Pak přišly davy turistů a mně se zvedl žaludek.

Chci být fér. Žijí tam lidé, kteří za nic nemůžou. Ale Rimini v plném létě, na motorce bez kapotáže, se spolujezdkyní a zavazadly, je řada semaforů, hotelových příjezdů, chodců s nafukovacími lehátky, skútrů bez rozpoznatelných pravidel a dopravního proudu, který si to označení nezaslouží. Je horko, stojí se, a boxerový válec, který při pětatřiceti stupních v koloně sedí vedle tvé holeně, se rychle stane osobní záležitostí.

Kolem poledne jsme opustili pobřeží a vjeli do vnitrozemí. Bylo to, jako když někdo přehodí vypínač.

San Marino byla země číslo šest a vzali jsme ji s sebou, protože ležela v cestě. Výjezd je dobrý, klikatý, s výhledem, který si zasloužíš. Nahoře je to, čím taková místa vždycky jsou: pevnost s minimarkety a dalšími malými obchůdky. Krátce jsme zastavili, poslal jsem Lisu rychle nafotit tři fotky, a na druhé straně zase dolů. Odškrtnuto, bez lítosti.

A pak přišel nejlepší den za řídítky z celé cesty a neměl jediné slavné jméno.

Apeniny, napříč na západ směr Viareggio. Silnice druhé třídy přes hřbety kopců. Cypřiše jako čáry, obilí jako barva. Zatáčky, které člověk neodpracovává, ale prostě jede. A hlavně: nic se nedělo. Žádná kolona, žádná motorkářská parta, žádný autobus. Skoro žádná auta nám nejela v protisměru.

Krátce po půl šesté jsme přejeli Passo di Viamaggio, 983 metrů, hned za ním Passo di Frassineto, zhruba 930 metrů. Pro někoho, kdo byl před čtyřmi dny na Grossglocknerské vysokohorské silnici ve 2 504 metrech, to není moc. Ta jména jsem tehdy neznal. Dnes se dívám na mapu a ptám se: Opravdu jsem tam jel? Ano.

Poté ještě dvě krátké zastávky: u jezera Lago di Montedoglio a v Anghiari, které leželo na svém kopci ve večerním světle.

Od první vlastní motorky byla každá zatáčka vědomým úkonem - pohled, brzdný bod, náklon, plyn. To odpoledne z toho nebylo nic znát. Jel jsem na trojku, na čtyřku, sto kilometrů v kuse, a časem jsem si uvědomil, že čtyřicet minut nepřemýšlím.

Když se mě někdo zeptá, kdy jsem se naučil jezdit na motorce: byla to celá ta cesta.

Večer přinesl zase otázku postele a odpověď byla nejkrásnějším překvapením celé cesty.

Kolem sedmé stála u silnice cedule s postelí. Víc plánu na noc jsme neměli. Dovedla nás k Locandě di Santantimo u obce Chiassa, severně od Arezza: vinařství na svahu kopce. Velká brána, nádvoří, cypřiše - a zavřeno. Ne opuštěno, ne zchátralé: Den volna. Podnik, který šest dní v týdnu jede a v tenhle jeden prostě ne. Stála tam dvě auta, jinak nic. Vjel jsem dovnitř v naději, že najdu něco k přespání.

U bazénu jsem potkal muže, jakéhosi správce. Zkusili jsme to s překladačem v mobilu a stačilo to. Jestli potřebujeme pokoj. Ano. Dnes je zavřeno, ale pokoj má.

Pokoj byl připravený: postel, okno, umyvadlo, tlusté zdi, o šest stupňů chladněji než venku.

A pak přišla část, které chci postavit pomník.

Kuchyně zavřená, den volna, žádné jídlo. Vysvětlil nám, kde je pizza - dole ve vsi, pár kilometrů, dobrá. Máme jet a vrátit se.

Cestou zpět držela Lisa dvě krabice od pizzy na tankvaku, já řídil. Disciplína sama pro sebe, zvlášť na roadsteru bez plexi, kde ti protivítr chce zvednout víko. Když jsme se vrátili, měl na terase prostřený stůl.

Ne „postaveno na stůl“. Prostřeno. Dvě prostírání. Dva talíře. Nože a vidličky. Ubrousky. Dvě sklenice. Láhev vína z vlastního sklepa, odzátkovaná a nechaná dýchat. Svíčka ve sklenici proti větru.

A on sám byl pryč.

Žádné uvítání, žádné dolévání, žádný small talk. Prostřel a odešel. V den svého volna.

Pizzu jsme z krabice přeložili na porcelán a k tomu pili víno, které bylo lepší, než muselo být, na terase, na které ten den nikdo pracovat neměl. Měli jsme ji úplně pro sebe.

Jedl jsem v dobrých restauracích. Nic se k tomuhle večeru nepřibližuje a důvod je prostý: Bylo to neplánované, bylo to míněno zadarmo, a někdo se snažil, aniž by chtěl být u toho, až dorazíme.

Další ráno byla fantastická snídaně.

Vinařství bylo skvělé. Díky Locandě di Santantimo a správci.

Předchozí Další

6. den v číslech

25. října 2026 · Napsal Adrian, zformulovala to AI.