Pokoj za hodinu
Z trajektu v Anconě člověk nevypadne. Trajekt ho vyloučí.
Šest hodin ráno, hluk motorů, hlášení ve dvou jazycích, neonové světlo na autopalubě, které ti sdělí, jak vypadáš. Pár hodin spánku, zbytek v polospánku mezi lodní naftou a dítětem, které mělo časem něco důležitého sdělit. Dvacet čtyři hodin nesprchovaný. Sůl v obličeji, sůl ve vlasech, sůl nejspíš i v bundě.
A pak, kolem sedmé, první, co uvidíš, když se otevře klapka: průmyslový přístav. Ancona má hezkou stránku, ale tu ti v sedm ráno z rampy neukáže. Z rampy ti ukáže kontejnery, jeřáby, kamionové pruhy, celní budky a proud dopravy, ve kterém je motorka se dvěma lidmi a zavazadly nejslabším prvkem.
První rozhodnutí dne bylo proto také jediné správné: pryč.
Nehledat kávu v přístavu. Ne „jen na chvilku staré město“. Pryč z toho molochu, po rychlostní silnici, která tam vede souběžně s pláží na sever, ven z betonového koridoru, až je vpravo voda a vlevo už nic, co by ti chtělo něco prodat. Dva dny jsme to moře viděli z druhé strany. Teď leželo vpravo od nás.
Trajekt do Itálie byl Lisin nápad. Pláž byla moje. U Fana - dobrých čtyřicet kilometrů, pár průjezdů obcemi mezi tím - jsem hledal sjezd, jakýkoli, a sjel dolů k vodě. Zastavili jsme na pláži, dal jsem si energeťák.
A pak jsem uviděl hotel. V mé paměti betonový bunkr, který zažil lepší časy. Na fotce nevypadá zdaleka tak hrozně. Zato přímo na pláži: ze vchodu ven a necelých deset metrů dál písečná pláž. „Hele, tady je hotel, skočím tam.“
Bylo krátce před osmou. Check-in je v patnáct hodin. Na celém světě.
Šel jsem stejně. Dva motorkáři v plné výstroji, zpocení, zasolení, s výrazem lidí, kteří strávili noc na palubě trajektu. Zeptal jsem se. Muž na recepci se na nás zhruba dvě vteřiny díval. Neuměl anglicky, já italsky. Nějak bylo přesto jasné, co myslí: za hodinu bychom mohli mít pokoj.
Žádný příplatek. Žádný poplatek za brzký check-in. Žádné zdvižené obočí. Rozhodl, že dva lidé, kteří takhle vypadají, potřebují koupelnu, a že pokoj, který ráno zeje prázdný, nemusí zůstat prázdný do patnácti hodin.
O hodinu později jsme měli pokoj. Uvnitř byl dům hezký a moderní. Sprcha byla nejlepší v mém životě. I když po noci na otevřené palubě a na podlaze, po pocení v Chorvatsku a slaném vzduchu je každá sprcha nejlepší na světě.
Potom: powernap. Dvě hodiny, rolety dole, ventilátor zapnutý, moře jako zvuková kulisa.
Odpoledne pláž. Byla skoro prázdná, odhadem z deseti procent obsazená. Klid, po tolika kilometrech a takové noci.
Nedělali jsme nic. Pět hodin. Žádný program, žádná památka, žádná fotka kostela. Chvíli ve vodě, zase ven, ležení, povídání, mlčení, a časem zapadlo slunce.
Tohle byl den, kdy se z jízdy stala dovolená.
5. den v číslech
| Co | Hodnota |
|---|---|
| Vzdálenost | 42 km |
| Start | přístav trajektů v Anconě |
| Cíl | hotel na pláži u Fana |
| Průsmyky a výška | žádné, pobřežní rovina v úrovni moře |
| Země | Itálie |
| Přenocování | hotel u Fana, pokoj vyjednaný na místě |