Káva, pekař a velmi spontánní trajekt
Příští ráno v sedm jsem stál v cizí kuchyni a zažíval kolaps základního zásobování.
Žádná káva.
Nechci to relativizovat. Byt měl všechno: sporák, lednici, nádobí, hrnce, rychlovarnou konvici. Co neměl, bylo cokoli, z čeho by se dala udělat káva. Žádný kávovar, žádná konvička, žádná instantní káva, žádná kapsle, nic.
Otevíral jsem skříňky, jednu po druhé, a koukal za hrnce. Lisa ještě ležela v posteli a z vedlejšího pokoje komentovala situaci. Naříkala a nadávala, a měla pravdu. Necituju.
Vyřešil to pekař v obci, na kterého jsme necílili. Prostě jsme vyrazili podle hesla: něco už se najde. Pět minut na motorce, pult, kávovar, muž, který krátce po sedmé udělá espresso k vypití vestoje. Káva byla dobrá - nejspíš proto, že to byla káva, v nouzi. K tomu pečivo, něco z listového těsta. Dobré, ale nic zvláštního.
Na jih, ale jak daleko
A pak jsme tam seděli, sytí a vzhůru, a pořád jsme neměli plán.
Na jih - rozhodnuto. Jak daleko - otevřené. Černá Hora - teoreticky. Dubrovník - spíš. A mezi námi a oběma ležely stovky kilometrů pobřežní silnice, která je krásná, ale v plném létě se na dlouhých úsecích skládá z obytňáků a netrpělivosti. A potom? Stejnou silnicí zase zpátky? K tomu přítel v Itálii, kterého jsem neviděl příliš dlouho, a někde za tím Stelvio.
Řekla to Lisa.
„A co kdybychom vzali trajekt do Itálie?“
Následovala pauza asi osmi vteřin, ve které jsem prošel všechny argumenty proti. Žádné nebyly. To je výhoda cesty s přesně jednou podmínkou - podmínka byla splněná. Všechno další byl přídavek a přídavek se smí měnit.
Takže: trajekt do Ancony.
Odplouvá ze Splitu a z Pagu do Splitu je to 210 kilometrů. Na těch 210 kilometrech nebylo: nic. Měsíční krajina, opuštěné bungalovové osady, žádný hotel. Ten den jsem málem zemřel horkem.
Co přišlo teď, byla nejméně důstojná část celé cesty, a popisuju ji podrobně, protože ji zažije každý a nikdo ji nezapíše.
Kde, proboha, se v chorvatském přístavu sežene lístek na trajekt?
Ne online, když trajekt vyplouvá za čtyřicet minut. Ne na terminálu, který vypadá jako terminál. Je tu budova, ve které sídlí rejdařství, které není to tvoje. Je tu kontejner s cedulí ve čtyřech jazycích, z nichž žádný už není aktuální. Je tu přepážka, která v tuhle hodinu není obsazená, a druhá, která obsazená je, ale prodává katamarány. Jsou tu tři agentury poblíž přístavu, z nichž dvě dělají přesně to, co potřebuješ, a žádná není zvenku poznat.
Chodili jsme v plné výstroji při dvaatřiceti stupních dokola, sto metrů sem a tam mezi betonovými patníky, a s každým kolem ubývalo minut. Nakonec nás prstem na správné dveře navedl muž, který prodával cigarety. Byly to skleněné dveře v přístavní budově a zvenku nebylo poznat, že za nimi sedí kancelář trajektů.
O deset minut později jsme měli dva lístky.
Bez kajuty.
Paluba místo kajuty
Kajuty si rezervují lidé, kteří plánují. My jsme neplánovali. Měli jsme palubu. Pod širým nebem, lehátko, když jsi rychlý, podlaha, když ne, jedna noc přes Jadran.
V okamžiku rezervace jsem to považoval za přijatelný kompromis. Ve tři ráno jsem měl jiný názor.
Najíždění na autopalubu bylo moje první. Ocelová rampa, olejem prosáklá vozovka, stoupání, muž s posunky z cizí jazykové rodiny. Motorku upevnila posádka trajektu a nebylo co vytknout.
Večer na palubě byl krásný. Opravdu. Teplo, vítr, světla pobřeží, která se zmenšují. Dvě lehátka mezi hlučnými rodinami s dětmi a časem jsme usnuli.
Noc byla míň krásná. Do tří ráno jsme spali na palubě. Pak byla zima a vlhko, a přestěhovali jsme se dovnitř, do haly, na podlahu.
4. den v číslech
| Co | Hodnota |
|---|---|
| Vzdálenost | 210 km, k tomu noční trajekt |
| Odkud - kam | ostrov Pag - Split, večer trajektem do Ancony |
| Průsmyky a výška | silnice ve vnitrozemí, žádný průsmyk |
| Země | Chorvatsko, v noci na moři směrem k Itálii |
| Trajekt | Split - Ancona, paluba bez kajuty |
| Přenocování | na palubě do tří hodin, pak v hale na podlaze |