Vítr, kvůli kterému jedeš šikmo rovně

3. den motorkářské cesty do Chorvatska: bóra na pobřežní silnici u Senje, první moře, trajekt na Pag a cedule s postelí.

Třetí den jsem nechal za sebou nejkrásnější silnici té oblasti a jel k moři. Krátce po desáté jsme vyrazili z hotelu u Nova Gorica, kousek slovinské dálnice, pak Rijeka, a potom už jen pobřežní silnice přes Crikvenicu a Senj. Silnice byla pobřeží.

Bez lítosti. Chorvatsko je pobřeží. Pobřeží je výhled, krása pro oči, silnice, která se ovíjí kolem skalních útvarů.

A pak tu byl vítr.

Kdo jede na chorvatské pobřeží, měl by znát jedno slovo, než vyrazí. Bóra. Padavý vítr, který se řítí z pohoří Velebit, často drží celé dny a přitom neustále mění sílu i směr. Ten poslední detail je rozhodující. Stálý boční vítr je početní úloha: naklonit se, držet impuls na řídítkách, hotovo. Vítr, který mění směr každou sekundu, je regulační smyčka s proměnným zesílením soustavy - koriguješ proti síle, která zmizí přesně ve chvíli, kdy tvoje korekce zabere.

U silnice stály výstražné značky jako světelné tabule. Nedají se přehlédnout a zapínají se, když je to potřeba. Bylo to potřeba. Den předtím nás značky varovaly před padajícími motorkáři, teď nás tabule varovaly před větrem.

Ten den to nebyla plná verze. Byla to edice, při které silnice zůstává otevřená a ty se přesto dozvíš, co ten pojem znamená.

Jel jsem úseky, na kterých stroj při stovce držel stabilně deset až patnáct stupňů náklonu - abych jel rovně. To je obraz, kterého se od té doby nezbavím: Ležíš našikmo jako ve svižné zatáčce, horizont zůstává rovný jako pravítko a vnitřní ucho hlásí chybu, kterou nedokáže vyřešit. Tělo říká zatáčka, oko říká rovinka a rozum říká: Drž pusu a jeď.

Roadster byl přitom prokletí i požehnání zároveň. Požehnání, protože nahá motorka nabízí nahoře málo plochy pro vítr - vysoké turistické plexi působí při bočním větru jako kormidlo, které řídí někdo jiný. Prokletí, protože celý tlak přebíráš horní polovinou těla. Po dvou hodinách bóry jsem měl svalovici na místech, o kterých jsem nevěděl, že se na jízdě podílejí.

Při tom větru bylo závětří za kamionem úplně nový objev. Žádný hezký. Kamion má zónu zákrytu, a ve chvíli, kdy do ní vjedeš, zmizí síla, proti které právě pracuješ s patnácti stupni náklonu, úplně. Stroj vystřelí k návětrné straně. O dvě vteřiny později, při míjení, ji dostaneš zpátky dvojnásob.

Tehdy jsem se jako začátečník naučil to nejdůležitější, co se o bočním větru naučit dá: zůstat uvolněný na řídítkách. Pořád na řídítka tlačíš a koriguješ, a přesto musí být paže uvolněné. Křečovité paže předávají každý poryv přímo na přední kolo. Půl hodiny jsem potřeboval, abych ruce přesvědčil.

Za mnou bylo velmi ticho. Lisa se dívá dopředu, moc toho při tom nevidí. Já měřím 1,90 m, ona 1,54 m.

A pak přišlo moře.

Dva a půl dne to byl jen cíl na mapě. Od Rijeky jsme měli pobřeží vedle sebe, ale na téhle silnici je na dlouhých úsecích kras, křoví, kamení a horko, a při bóře se člověk dívá na vozovku, ne na vodu. Pak se na návrší rozevřela krajina a bylo tam.

Nemám na to dobrý popis. Není to moře samo o sobě. Je to kombinace dvou a půl dne sezení, pěti zemí, větru, který tě postavil našikmo, a pak tohohle rozevření krajiny dolů a doprava, kde najednou stojí voda, modrá až po okraj dohledu, s ostrovy v ní jako položenými.

Něco přes dva měsíce předtím jsem ještě nikdy žádnou motorku nevlastnil.

Lisa mě bouchla do žeber. Interkomem nepřišlo ani slovo, jen zvuk, který nebyl ani smích, ani pláč.

Na návrší jsme si nejdřív krátce odpočinuli, pak se jelo dolů k vodě. Přilba dolů, rukavice na nádrž, boty pryč. Lisa šla do vody až nad kotníky, v kompletních motorkářských kalhotách, nohavice vyhrnuté, jak se to u motorkářských kalhot dá.

Dobrou hodinu jsme tam stáli. Cíl byl dosažen. Po dvou a půl dnech.

A tím vyvstala jediná otázka, kterou cesta ještě měla otevřenou.

Co dělat, když člověk dorazí?

To je skutečná krize každé cesty s jedinou podmínkou. Dokud máš cíl, máš směr. V okamžiku, kdy dorazíš (a my dorazili třetí den z devíti), stojí stroj v krajině bez vektoru.

Probrali jsme to. Dvacet minut, u vody, boty pořád pryč.

Na jih. Stejně vágně jako původní podmínka. Třeba Černá Hora. Třeba až do Dubrovníku a pak se uvidí. Třeba jen dolů po pobřeží, až to přestane být hezké.

A pak se do cesty postavil trajekt.

Píšu to přesně tak, protože to bylo přesně tak. Na mapě vedla silnice dolů k pláži. Sjeli jsme po ní a najednou tam stála pokladna trajektu a vedle kavárna. Dlouho jsem nepřemýšlel.

Prizna - Žigljen, Jadrolinija, dvacet minut. Nejkratší spojení na ostrov Pag a nestálo moc.

Dvacet minut je na plavbu moc krátká doba a na stání na místě moc dlouhá. Za tu dobu člověk dělá přesně jednu věc: jde dopředu, postaví se k zábradlí, nic neříká, slaný vzduch do obličeje. Za zády bublá nafta a motorka stojí na autopalubě mezi karavanem a několika auty.

A pak přijedeš na Pag, a Pag je jiný. Severní polovina vypadá, jako by někdo dodal Měsíc a nezaplatil fakturu za vegetaci. Bělošedý kras, kamenné zdi přes holé kopce, pár ovcí, které prý chutnají po šalvěji a mořské soli a podle všeho taky chutnají. Sotva strom. Nejnehostinnější krásná krajina, jakou znám.

Cedule s postelí

A pořád jsme neměli nocleh. Online nebylo nic k nalezení. Jeli jsme tedy směrem k nejbližšímu městu a u silnice stála cedule: postel, apartmán.

Našli jsme ho tak, že jsme ho minuli. O tři sta metrů dál jsme se otočili a vyplatilo se to.

Muž byl na dvoře. Mluvil německy, Němec chorvatského původu ze severu Německa. Byt volný, klíč na místě, žádný formulář, žádné okolky. Vysvětlil nám, kde se dá jíst: tři sta, čtyři sta metrů po silnici dolů, restaurace, dobrá.

Bylo to fantastické.

Maso, dokonale grilované. Místní olej, chleba, který byl stvořen pro olej, a víno, u kterého jsem se neptal na ročník, protože by to byla pitomá otázka. Seděli jsme venku, Lisa v šatech, a Lisa jinak pořád mrzne. Nad krasem stálo hvězdné nebe, které se ve střední Evropě už koupit nedá.

Tři, čtyři sta metrů zpátky pěšky. I to má po třech dnech v sedle svou cenu.

Předchozí Další

3. den v číslech

22. října 2026 · Napsal Adrian, zformulovala to AI.