Před bouřkou přes Grossglockner
V sedm jsem byl vzhůru. Bouřku jsem si ověřil už večer a probral ji u hotelu s dalšími motorkáři, ráno se to ještě jednou potvrdilo: Bouřková fronta se blížila, na odpoledne přes Alpy, a my jsme chtěli zůstat před ní.
Takže jedeme. Krátce po deváté jsme seděli na motorce a bylo to nejlepší rozhodnutí dne. Hned na začátku ležela u cesty přehrada, špinavá, ale nějak hezká.
To je pravé umění cestování na motorce a s technikou jízdy nemá nic společného: Nejedeš proti počasí, jedeš před ním. Kdo vyrazí ve dvanáct, vyjednává ve čtyři s bouřkou o přednost. Kdo vyrazí v devět, je ve čtyři o dvě stě kilometrů dál a dívá se na celou věc z druhé strany.
Den začal v Německu a skončil ve Slovinsku. Mezi nimi leželo Rakousko a pár kilometrů Itálie, dohromady 336 kilometrů.
Kolem poledne přišel průsmyk: Grossglocknerská vysokohorská silnice, v nejvyšším bodě 2 504 metrů. Nahoře hustá mlha, jedenáct stupňů, a kromě stěny mlhy nebylo nic vidět.
Na téhle cestě jsem se naučil víc než za celé týdny předtím.
Roadster není v úzkých vracečkách špatná motorka, ale je to motorka velmi upřímná. Řídítka jsou užší a níž než u cestovního endura, posez přesouvá váhu dopředu, a se spolujezdkyní a zavazadly se těžiště posune dozadu a nahoru - stroj už nechce ochotně zatáčet, zato na výjezdu ze zatáčky tlačí ven.
A vpředu sedí docela obyčejná USD vidlice. Žádný Telelever, žádný kouzelný trik: Předek se při brzdění propadá jako u každé jiné motorky, každou nerovnost cítíš nefiltrovaně v zápěstích, a když zabrzdíš do vracečky příliš pozdě a příliš tvrdě, váha zůstane vpředu a mašina přestane zatáčet. Žádná záchranná síť. Jen ty.
Co mi opravdu pomohlo, byl motor. Boxer 1250 táhne z nízkých otáček tak čistě a tak lineárně, že se ve vracečce víc pracuje plynem a míň spojkou. Spojkou se ale pracovat musí. Pro začátečníka je to ten skutečný rozdíl: Motor, který se při dvou tisících otáčkách netrhá a nezhasne, ti ve vracečce sundá kus úkolu, na kterém většina selhává - ruku na spojce, která se musí rozhodovat mezi prokluzem a puštěním, zatímco se děje všechno ostatní.
A Lisa za mnou se naklánela se strojem. Od prvního kilometru. Spolujezdec, který se v náklonu staví proti, udělá z jednoho celku dva systémy, které se přou o stejnou osu. Ona to nikdy neudělala. Dodnes nevím, jestli to byl talent, nebo prostě odmítnutí do čehokoli mluvit.
Nahoře pauza. Lisa fotila. Na žádné fotce není vyhlídka, na všech je stěna mlhy.
Pak dolů do Heiligenblutu a dál do Oberdrauburgu, na polední pauzu, dobrou hodinu a půl. Potom údolím Gailtal v Korutanech, u Tarvisia na chvíli Itálie. Kousek před Predelem leží jezero, Lago del Predil. Tam jsme zastavili a asi půl hodiny odpočívali u vody. Pak přes Predel, 1 156 metrů, hranice do Slovinska. Do země, která nabízí jednu z nejkrásnějších a jednu z nejpoctivějších silnic Evropy.
Soča
Kdo to údolí nezná: Voda je tyrkysová. Ne „tyrkysová“ jako v prospektu, ale jako chyba v podání barev, zelenomodrá, která by k řece patřit neměla. Může za to vápencová moučka, mění se se světlem, a prvních dvacet kilometrů člověk jede a pořád se dívá, i když by neměl.
A pak tam stojí ty značky.
Překlopená motorka, červeně. Žádný text není potřeba. Slovinci jednou přestali zdvořile formulovat a teď stavějí piktogramy, které vypadají jako „Pozor, motorkáři padají“. Pravidelně. Nejsi žádná výjimka.
Dá se tomu smát. Já se smál. Moje věta k tomu: „My ale nepadáme. Nás někdo srazí.“ Dokud mi večer někdo nevysvětlil, co na těch značkách vlastně stojí - o tom hned.
Důvod těch značek nespočívá v povrchu a jen zčásti v zatáčkách. Spočívá v místních.
Silnice se na dlouhých úsecích vine podél skalní stěny a v řadě zatáček je vjezd zakrytý skalním výstupkem. Nevidíš dovnitř. Můžeš jen hádat.
Turista v téhle situaci udělá zároveň to rozumné a to špatné: Drží se daleko venku, protože venku slibuje lepší výhled, a tím je pomalý, neplynulý a nepředvídatelný. Místní udělá to nerozumné a správné: Zatáčku zná zpaměti, uřízne ji, vezme ideální stopu a je pryč dřív, než vznikne otázka. Rozdíl v technice jízdy poznáš podle SPZ.
Dva styly jízdy, stejná zatáčka, žádný společný předpoklad. Funguje to tak dlouho, dokud místní u skalního výstupku nenarazí na turistu, který se právě tam drží venku, uprostřed, a brzdí.
Tak to šlo údolím, zatáčka za zatáčkou, až byl večer a potřebovali jsme postel.
Hotel na večer ležel u Nova Gorica, města hned na hranici s Itálií. Zamířili jsme k němu podle navigace. Dům, který vypadal rozhodně na víc, než jsem byl ochoten počítat.
A pak přišlo překvapení, kvůli kterému jsem musel přehodnotit jeden předsudek.
Prémiový, ano - ale bez německých prémiových cen. Za to, co nabízel, byla částka na recepci příznivá. K tomu jsem dostal něco, co by žádný hotel v Německu ani nezvažoval: Směl jsem motorku odstavit přímo vedle hlavního vchodu. Ne na parkovišti. Ne „za barák, tam je přístřešek“. Vedle vchodu, v zorném poli recepce, pod stříškou.
A zatímco jsem ještě vyplňoval formulář, vyprávěl jsem muži za pultem o skvělé silnici a o legrační značce. Řekl, aniž by zvedl oči, tónem člověka, který předčítá předpověď počasí:
„To je nejnebezpečnější silnice v celé zemi. Každý měsíc minimálně jeden mrtvý.“
Žádná výčitka. Žádné poučování. Žádné „buďte opatrní“. Jen číslo, které očividně musel říkat dost často na to, aby ho dokázal říct bez důrazu.
Ten večer jsem seděl na terase déle, než jsem chtěl. Poprvé na téhle cestě jsem přemýšlel o tom, že piktogramy u silnice nejsou dekorace.
2. den v číslech
| Co | Hodnota |
|---|---|
| Vzdálenost | 336 km |
| Start | Inzell |
| Cíl | u Nova Gorica |
| Průsmyky a výška | Grossglocknerská vysokohorská silnice, nejvyšší bod 2 504 m, Predel 1 156 m |
| Země | Německo, Rakousko, Itálie, Slovinsko |
| Polední pauza | Oberdrauburg, dobrou hodinu a půl |
| Přenocování | hotel u Nova Gorica |