Chorvatsko. Víc plánu nebylo.
Osmnáct let řidičák, pět týdnů R 1250 R, devět dní času - a jedno slovo místo plánu cesty.
Podmínka byla přesně jedna a skládala se z jediného slova: Chorvatsko.
Žádné datum návratu kromě počtu dní. Žádná rezervace. Žádná trasa.
Co taky nebylo: zkušenosti.
Řidičák jsem měl už osmnáct let. Stojí na něm, co smíš řídit, a u mě tam stála i velká motorka. Osmnáct let jsem ji tedy nosil pořád u sebe, v peněžence. Neřídil jsem vůbec nic.
Nejdřív tedy opakovací kurz, dobrovolný, v autoškole za rohem. Se zkouškou to nemělo nic společného, ta už byla dávno za mnou. Radši jsem chtěl povalit autoškolní motorku, než ležet s tou vlastní na zemi jako poslední trouba.
Pak jsem si koupil G 310 R. Byla příliš slabá a vysvětlení bylo jednoduché: Vážím 100 kilo, 310 má 34 koní a se spolujezdkyní vzadu se moc neděje. Posadil jsem na ni Lisu, tehdy přítelkyni, dnes manželku. Sama si stěžovala, že je to málo. O svolení jsem škemrat nemusel.
O čtyři týdny později stála před mými dveřmi R 1250 R, pět týdnů před odjezdem. Do té doby jsem stihl servisní prohlídku po prvních tisících kilometrech a pár kilometrů navíc. Roadster. Boxer, kardan, žádná kapotáž, žádné kufry z výroby, žádná nádrž stavěná na Dalmácii.
A s tímhle strojem a s touhle bilancí jsem ve Frankách vyrazil, s Lisou vzadu, směr Jadran.
Dá se to považovat za odvážné. Dá se to taky považovat za to, čím to bylo: za jediný poctivý způsob, jak se naučit jezdit na motorce. Autoškola tě naučí postupy. Devět dní se zavazadly, horkem, větrem, průsmyky a druhým člověkem tě naučí, kdo na motorce vlastně jsi.
Nejpozoruhodnější na tom ale byl ten člověk za mnou. Spolujezdkyně na devítidenní cestě je nejméně chráněný účastník celého systému - žádná kontrola, žádný výhled dopředu, žádná řídítka, a přesto musí odjet každé rozhodnutí s tebou. Lisa to dělala s někým, kdo měl něco přes dva měsíce praxe, z toho pět týdnů na tomhle stroji. Důvěra na motorce není metafora, ale provozní podmínka, a ona ji půjčila předem, dřív než za ní něco stálo.
Na konci stálo na počítadle zhruba 2 940 kilometrů, rozložených do devíti dnů koncem srpna 2024.
Nahnat kilometry
První den byla čistá trasa. Nechat Franky za sebou, dolů k Alpám, nahnat kilometry, aby mohlo druhý den začít něco hezkého. Nejnevděčnější den každé cesty a ten, o kterém nikdo nepíše.
Krátce po desáté jsme vyrazili, přes Ingolstadt a Chiemgau do Berchtesgadenska. Chtěli jsme někam do předhůří Alp, k nějakému noclehu, víc ne. A pak jsme zabloudili, nebo přesněji: Navigační aplikace v mobilu spadla a po restartu zapomněla cíl, který jsem o půl hodiny dřív změnil na Inzell. Poslušně nás vedla k tomu starému. Krátce po osmé večer jsme stáli v okolí Königssee, pořádný kus vedle toho, kam jsme chtěli.
Zpátky jsme jeli s vybitými bateriemi, hlavně tou v interkomu: Navigační hlášení jsem už neslyšel. U silnice jsme deset minut nabíjeli, aby v tom zase něco bylo, a pokračovali. Krátce po deváté jsme dojeli do Inzellu.
Předem jsme neměli zamluvené nic, vůbec nic. Inzell jsme zarezervovali večer z mobilu, asi dvě hodiny před příjezdem.
Přespali jsme tedy v Inzellu. Ne u Königssee - vedle. Což se ukázalo jako lepší část té chyby, protože v Inzellu panuje cenová hladina, která s tou u jezera nemá nic společného.
Večer na lavičce před domem, pivo v ruce, hory před nosem, nohy, které od sezení hučely - a krk, který mi poprvé sdělil, co znamená „roadster bez kapotáže“ na 563 kilometrech. Na nahé motorce držíš při stotřiceti horní polovinu těla proti proudu vzduchu, který tourer jednoduše odklidí. To nejsou bolesti. To je práce, kterou člověk pozná, až když slezne.
Lisa řekla: „A zítra?“
Řekl jsem: „Chorvatsko.“
Řekla: „To vím.“
1. den v číslech
| Co | Hodnota |
|---|---|
| Vzdálenost | 563 km |
| Start | Franky |
| Cíl | Inzell |
| Trasa | Ingolstadt, Chiemgau, Berchtesgadensko (okolí Königssee), Inzell |
| Průsmyky a výška | žádné průsmyky, Inzell leží zhruba ve 700 m |
| Země | Německo |
| Přenocování | hotel v Inzellu |