Stelvio zná každý. Ale znáš jižní stranu Vršiče?
Jsou průsmyky, o kterých se mluví. A jsou průsmyky, o kterých se mluví až potom.
Stelvio patří k té první skupině. 48 vraceček na straně od Pradu, očíslovaných, s cedulemi, podle kterých odpočítáváš pozpátku jako při startu rakety. Tu fotku viděl každý: serpentiny, které se táhnou dolů svahem jako odhozený kabel. Každý tam byl, nebo tam chce. V sobotu stojí nahoře víc GS než na parkovišti u dealera. Vím to. Byl jsem jeden z nich.
Kdo plánuje výlet přes průsmyky, má v hlavě jména. Co většinou chybí, je číslo k nim. Letos koncem léta se vývojáři mimo kód dostali pořádně do náklonu - a vrátili se s tabulkou. Žádné pohlednice, žádné výškové metry, žádné legendy. Jen silnice. Kolikrát tě otočí, kolik z ní je zatáčka a kolik rovinka. Střízlivě, čistě, nemilosrdně.
A král Alp najednou nestál úplně nahoře.
Jak změřit klikatost bez poezie
Představ si, že jedeš po silnici a počítáš, o kolik stupňů se celkem otočí směr tvé jízdy. Vracečka tě otočí skoro úplně, dlouhá levotočivá možná o 60 stupňů, rovinka vůbec. Na konci ten součet vydělíš kilometry. Vyjde jedno číslo: stupně otočení na kilometr.
360 stupňů na kilometr znamená: na každém kilometru se jednou celý otočíš kolem vlastní osy. Zní to neškodně, dokud to nejedeš.
K tomu podíl zatáček: kolik procent trasy doopravdy ležíš v zatáčce a kolik je jen nájezd.
Víc není potřeba. Žádný mýtus, žádná čísla od hospodského stolu. Dvě hodnoty, které nelžou.
Žebříček
| Silnice | Délka | Otočení na km | Podíl zatáček |
|---|---|---|---|
| Vršič, jižní strana (z Trenty) | 12,2 km | 691° | 48 % |
| Mangartská silnice (po závoru) | 9,0 km | 612° | 38 % |
| Vršič, severní strana (z Kranjské Gory) | 12,3 km | 569° | 39 % |
| Silvrettská vysokohorská silnice | 20,4 km | 473° | 30 % |
| Stelvio, severní strana (z Pradu) | 25,5 km | 456° | 25 % |
| Transalpina, severní strana (z Obârșia Lotrului) | 21,7 km | 409° | 39 % |
| Stelvio, jižní strana (z Bormia) | 21,4 km | 403° | 28 % |
| Gavia, ze Santa Cateriny | 14,1 km | 383° | 32 % |
| Nockalmstrasse | 33,5 km | 382° | 22 % |
| Transfăgărășan, severní strana (z Cârțișoary) | 30,1 km | 355° | 39 % |
| Gavia, z Ponte di Legno | 17,8 km | 350° | 30 % |
| Grossglocknerská vysokohorská silnice | 46,1 km | 336° | 26 % |
| Predel, italská strana | 5,4 km | 326° | 34 % |
| Timmelsjoch, obě strany | 39,5 km | 322° | 22 % |
| Transfăgărășan, jižní strana (od přehrady Vidraru) | 53,5 km | 311° | 38 % |
| Transalpina, jižní strana (z Novaci) | 28,6 km | 242° | 25 % |
S sebou: všechny průsmyky ze žebříčku jako body pro aplikaci MotoNavigator. Stáhni, otevři, plánuj.
Stelvio: dlouhé, legendární, rozředěné
Nechápej mě špatně. Stelvio je monument. Kdo vyjede severní stranu, otočí se celkem zhruba 32krát kolem vlastní osy. Porce je to pořádná.
Jenže to stoupání je dlouhé. Mezi Pradem a prvními pořádnými vracečkami leží kilometry, na kterých se silnice teprve rozbíhá. Přepočteno na kilometr zbude 456 stupňů. Silné, o tom žádná. Ale ne špička.
Stelvio je jako koncert kapely, kterou znáš třicet let: víš, co přijde. A přesně proto tam jedeš.
Rakousko: Glockner je jeviště, Silvretta je show
Grossglocknerská vysokohorská silnice: 48 kilometrů, 36 vraceček, výhled na nejvyšší horu země. Silnice jako státní ceremoniál. Jenže přepočteno na kilometr skončí až ve druhé půlce tabulky - moc panoramatu, moc rozjezdu mezi vracečkami. Na Glockner se nejezdí kvůli zatáčkám. Jezdí se tam, protože ho člověk prostě musí mít odjetý.
Překvapení bydlí dál na západ. Silvrettská vysokohorská silnice nacpe 34 vraceček na dobrých 20 kilometrů a většinu z nich naskládá na vorarlberské straně nad sebe jako talíře do myčky. 473 stupňů na kilometr - víc než severní strana Stelvia.
Nockalmstrasse v Korutanech je pravý opak: 52 vraceček, ale široké, oblé, přátelské. Průsmyk na plynulé překlápění, ne na kotvení. Timmelsjoch, 44 vraceček z Ötztalu přes hranici do Jižního Tyrolska, je v číslech až za ní - a přesto je to jeden z nejkrásnějších hraničních přejezdů, jaké Evropa nabízí.
Rumunsko: nejlepší silnice světa?
Kdysi jeden britský automobilový pořad prohlásil Transfăgărășan za nejlepší silnici světa, a od té doby putuje půlka Evropy do Karpat. Postavený v sedmdesátých letech na rozkaz diktátora, který chtěl silnici pro své tanky. Vyšel z toho motorkářský sen. Tolik k tomu, jak se dají plánovat dějiny.
Severní strana z Cârțișoary nahoru k jezeru Bâlea je vodopád z asfaltu: 355 stupňů na kilometr, podíl zatáček skoro 40 procent, na celé silnici hodně přes 80 vraceček. Jižní strana se zato donekonečna vleče podél přehrady Vidraru. Hezká, dlouhá, ospalá.
A pak je tu jeho tichý bratr. Transalpina, nejvýše položená silnice Rumunska, stojí ve stínu Transfăgărășanu a na severní straně je klikatější: 409 stupňů na kilometr. Míň Instagramu, víc silnice.
Obě jsou otevřené jen v létě, zhruba od července do podzimu. Zbytek roku patří hora sněhu.
Vršič: vítěz
A pak Slovinsko.
Vršič spojuje Kranjskou Goru s údolím Soči. 24 vraceček na severní straně, 26 na jižní, každá očíslovaná, mnohé z nich dlážděné. Severní stoupání se jmenuje Ruská cesta, postavili ji za první světové války ruští váleční zajatci. Tudy se jen tak neprojíždí. Tudy se projíždí dějinami.
Jižní strana dolů do Trenty je ta pravá pecka: 691 stupňů na kilometr. Skoro dvě celé otáčky na každém jednotlivém kilometru. Téměř polovinu trasy ležíš v zatáčce. To už není průsmyk, to je vývrtka.
Nejlepší na tom: kdo chce z Kranjské Gory do Bovce a kouká jen na hodinky, přes Vršič vůbec nejede. Rychlejší spojení vede přes Itálii, přes Predel. Přes Vršič tě stejná cesta stojí zhruba o pětinu víc času. Zato dostaneš dobrých čtyřikrát tolik vraceček.
Vršič je ta zajížďka, kvůli které vůbec vyrážíš.
Mangartská silnice: bonus pro zasvěcené
Kdo je na Predelu, odbočí. Jinak o něco přišel.
Mangartská silnice, nejvýše položená silnice Slovinska, šplhá k Mangartskému sedlu. Mýto, 17 vraceček, hrstka neosvětlených tunelů, nahrubo vytesaných do skály. Poslední kus nahoru do sedla dnes patří cyklistům a turistům - pro nás je u závory konec. Nevadí. Helmu dolů, pohled nahoru, posledních pár metrů pěšky.
Až k závoře: 612 stupňů na kilometr. Na silnici, která je sotva širší než GS s hliníkovými kufry. Neptej se, odkud to vím.
A Mortirolo?
Ten jsme na seznamu měli taky. Slavná strana z Mazza, ta z Gira d’Italia, by s 656 stupni na kilometr hrála úplně vepředu.
Hrála by. Silnice je na mnoha místech sotva tři metry široká, povrch unavený, a obec v létě 2025 zavřela osm kilometrů z Mazza pro auta a motorky - vjezd jen pro místní (stav k září 2026). Přes Grosio a Monno se tam nahoru s motorkou dostaneš pořád. Ta legendární strana patří cyklistům. Přejme jim to.
Co si z toho vzít
Nejznámější průsmyky nejsou ty nejklikatější. Jsou ty nejznámější. To je rozdíl.
Stelvio má kubaturu. Grossglockner má jméno. Transfăgărășan má pověst. Silvretta má vracečky. A Vršič má hustotu - jižní strana to všechno natlačila do dvanácti kilometrů.
Ještě jeden tip: spousta těch silnic je zpoplatněná, některé jsou otevřené jen v létě a Stelvio s Gavií jsou v některá dopoledne pro motorky zavřené (stav k září 2026), silnice pak patří cyklistům. Kdo si to zkontroluje předem, ušetří si nervy.
Až budeš příští léto zase stát ve frontě na Stelviu, za obytňákem z Horní Dolní a před třemi GS se stejnými helmami: vzpomeň si na Slovinsko. Málo aut, hodně zatáček, dobré pivo.
Úzké, staré, poctivé.